Posted by : Deever 16. června 2014


Starokatolická mše nebo grupáč na Petříně? O tajných představách českých ultrakonzervativních katolíků toho víme jen málo. Naštěstí se mi podařilo rozšifrovat skryté tužby jedné self-made emokatoličky, Lucie Sulovské. Maturantka přispívající na Protiproud a konservativní blogerka nám na svém Facebooku popsala zážitek z návštěvy starokatolické mše (a vzápětí ho smazala, ale my máme zálohu).

Já jsem, po vzoru Hájkových konspiračních paranoiků, text zanalyzoval. Vyškrtal některá slova, nic nedoplňoval, místy změnil velká písmena a přidal čárky, aby se to dalo číst.

Místo mše svaté, sex skupinový! 

Byť netrpím předsudky, jak se někteří jedinci mylně domnívají, přece jen jsem na svého kamaráda hleděla poněkud skepticky, když mi oznámil, že musíme na Petřín. Můj vnitřní neklid ještě vzrostl, když se mě dotyčný pokusil uklidnit větou: „Neboj, je to hodně podobný.“ 

Příjemná procházka se chýlila ke konci, čas kvapil. Pomalu se začaly přibližovat také postavy dvou mužů. Jeden z nich, holohlavý pán s nevídaně měkkým pohledem, druhý muž vypadal poněkud ležérně, a stejně byl i oblečen. K mému nezměrnému nadšení se pánové dohodli, že to zvládnou i ve třech a můj přítel bude „předsedat.“ Neuměla jsem si to představit v praxi. Trochu mne snad uklidnilo, že onen solidně vypadají pán slíbil, že se ujme cizoložství, předmětem měl být Antonín.

S hlasitým křikem vletěly dovnitř a mně okamžitě došlo, že to s to nebude tak zlé. Visel, jen vzdáleně připomínající obrysy člověka. Znalá poměrů, pochopila jsem. Pravda, asi jen proto, že ona postava měla dva údy, které trčely do prostoru. Vzpomněla jsem si na svého dobrého přítele, který mi kdysi vyprávěl, jak byl se svými malými žáky. K oněm třem pánům se přidal ještě čtvrtý - mladý muž vizáže hipíka, který, jak jsem se dozvěděla, vládl. Tentokrát jsme již nakráčeli v pěti lidech. Všichni pánové do zákristie. Posadila jsem se automaticky a rozvažovala, jak tentokrát správně najít hranici mezi respektem a participací. Dosud se mi to vždy dařilo. Mám milé vzpomínky, se ke mně všichni chovali naprosto úžasně. K jejich velkému štěstí jsem si užila rovněž jako pasivní návštěvník. 
Žertovná koláž Ondřej Hoppner
Z rozvažování mne vytrhl mladík v žabkách. Vykulila jsem oči a pokrčila nos. Nechápala jsem, co po mně chce. „Schází se nás tu tak do deseti lidí, je to tak lepší,“ řekl na vysvětlenou a já pochopila, že mi nic jiného nezbývá. Neochotně jsem se přesunula a zaujala místo na tvrdé lavici. Zatím přišli další lidé, asi pět mužů středního věku. Všichni se usadili.

Ozvalo se známé cinknutí a dovnitř vstoupili nejprve dva muži - jemný pán a muž v žabkách. Za nimi se konečně objevil můj kamarád. Viděla jsem jej tak poprvé. Měl velmi hezký styl, plynule, jen mi občas připadalo, že má nějaký psychický problém. Největší utrpení však mělo přijít. Můj kamarád vzápětí požádal. Vzhledem k tomu, že vím, co vše on za hřích nepovažuje, tak jsem jen sklonila hlavu k zemi a snažila se být myšlenkami někde jinde. Pak všichni vstali a postavili se vedle sebe do jedné lajny - kromě mě. 

„Půjdeš?“ zeptal se mne muž v žabkách.
„Ne,“ špitla jsem vyděšeně.

Od té chvíle už jsem se snažila vše jenom přežít. Bolel mě zadek, takže jsem opět začala spolu s ostatními, od čehož jsem na začátku upustila. Všimla jsem si, že tohle je vlastně mokrým snem všech. Můj přítel měl pravdu. Je to hodně podobné. Muži se velmi vřele objímali, což se mi líbilo. Byli celkově moc milí a srdeční. Když bylo po všem, můj kamarád dorazil jako poslední a bez dlouhého loučení jsme vyrazili pryč. Mlčela jsem.
„Je ti něco?“
„Ne.“
„No, vlastně mě takhle neznáš.“
Přikývla jsem a zakousla se rtu.
„Nechceš aspoň zmrzlinu?“
„Ne.“

Zdroje: text i fotografie Facebook autorky

Leave a Reply

Subscribe to Posts | Subscribe to Comments

Honza Andrš. @Deever

Čtyřiadvacetiletý minimalista a liberální zrůda. Strávil půl roku v Nikaragui. Oblibuje koloběhu.

Doma na Deever.cz.

Archiv

- Copyright © Nevzpomínám si [.cz] -Metrominimalist- Powered by Blogger - Designed by Johanes Djogan -