Posted by : Deever 4. listopadu 2013

Veselá historie obousměrného překračování hranice mezi Nikaraguou a Kostarikou, nesmyslnými "administrativními poplatky" počínaje a laškováním s celníky konče.

Tohle jsem já a řidič autobusu Cómo-se-llame.
Zeleno-bílý autobus dopravní společnosti Goméz nás vyhodil na nikaragujské straně hranice, kde se na nás vrhli prodavači zpátečních lístků. Uniformovaní překupníci Nica Expreso nám vnucovali návratovou jízdenku a pokoušeli se nám vysvětlit, že nás kostaričtí strážci hranic nepustí dovnitř, pokud nebudeme hodní a nekoupíme si jejich modrý lísteček za pětadvacet babkofuntů. Protože se nám 25 dolarů zdálo moc (za cestu lokálními autobusy jsme zaplatili šest!) a protože jsme byli zvyklí na to, že se nás pořád pokouší někdo natáhnout, směle jsme pokračovali dál, i přes ujišťování, že "tam dál to bude mnohem dražší, amigo".

Nikaragujští celníci jsou veselá parta, takže nás nejdřív donutili zaplatit jeden dolar za vstup do celnice (!) a pak dva dolary za nějaký nesmyslný papír, který nám nikdy k ničemu nebyl a který už nikdo nikdy nechtěl vidět. S výstupním razítkem jsme překročili čáru a zdarma vstoupili do kostarické celnice. První, co praští do očí, je jak hezké, upravené a čisté tam všechno je. Ozbrojených policistů je absolutní minimum, většina nosí jen bílá polo trika s nášivkou a všichni jsou kromobyčejně milí. U okénka nám jeden z těch milých usměvavých Kostaričanů vysvětlil, že opravdu potřebujeme zpáteční jízdenku od jedné z asi pěti mezinárodních dopravních společností a že si ji můžeme koupit před celnicí.
Trasa Liberia - Managua stála úplně stejně jako o dvě hodiny delší San José - Managua a nedalo se s tím nic dělat. Vyměnit si peníze nebyl problém, místní coyotes nás dokonce ani tolik nenatáhli (19 kostarických colónů za 1 nikaragujskou córdobu, oficiální kurz je cca 20). První faux pas se mi podařilo o deset minut později, když jsem anglicky (!) mimořádně nahlas komentoval fakt, že nikdo nesleduje monitor zobrazující vnitřek našich zavazadel. Slečna na mě vrhla opovržlivý pohled, opustila kroužek přátel a začala pracovat. A mě poprvé došlo, že tohle je Kostarika, země, kde jazykem gringů mluví skoro každý.

Není tahle fotka náhodou z mýho follower-friendly Facebooku? Já bych teda řekl, že jo.
Návrat do Nikaragui o několik dní později byla daleko větší pumelenice. Náš mimořádně drahý autobus nás měl vyzvednout na hlavní třídě v Liberii (Google Maps) v 08:20. Přijel v 10:05, což stevard komentoval lakonickým "máme trochu zpoždění". Usadil jsem se vedle postarší Nikaragujky, která byla poněkud vyděšená z faktu, že autobus je dvoupatrový a že se to "trochu kinklá". Uklidnil jsem ji vlídnými slovy o tom, že doubledeckery jsou mnohem nebezpečnější než normální autobusy, potichu záviděl její Lumii 625 a vzpomínal na noční loučení s mým Windows Phone.

Strécu, já prostě nechci ten tvůj modrej papírek.
Na hranici jsme dorazili v poledne, Kostaričani nás nechali vystoupit a v poklidu orazítkovali pasy. Při opětovném nástupu do autobusu stevard vybral pasy a vzal si od každého lidových 14 dolarů. Námitku, že za vstup do Nikaragui se platí dolarů deset kvitoval poklidným "bude to 14 dolarů". Znovu jsme překročili čáru a pak to celé vypuklo.

Nikaragujci nás nechali vystoupit, vyložit celý autobus a větší zavazadla k proclení vyrovnat na dřevěné stoly, kde tato prošla poměrně důkladnou ruční kontrolou, samozřejmě spojenou s malým poplatkem za lísteček "procleno". Mezi tím vším se samozřejmě potulovalo spousta prodavačů všeho možného - od žvýkaček přes falešné hodinky až po kradené telefony. Náš dvoupatrák obsypali celníci a technici a mimořádně pečlivě ho prohlédli. Nejmladší a nejohebnější technik vlezl do všech třech zavazadlových prostorů a řidič musel dokonce vytáhnout i baterie. Nejsem si jist, co hledali, ale příruční zavazadla nikdo neprohlížel a protože neměli psy, tak jsme jen my tři mohli provézt odhadem třicet kilo kouzelného kolumbijského prášku. Pak přišel maskovaný drsňák s tímhle nástrojem zkázy a lehce přiotrávil všechny komáry, které jsme se vezli jako suvenýry.

Na závěr nechali autobus bez zjevného důvodu přeparkovat na druhý konec buzerplacu a napětí v davu začalo narůstat. Celá tahle legrace táhla už hodně přes dvě hodiny. Kolem se potuloval kníratý celník se štůskem našich pasů a po tom co jich několik rozdal, zmizel zpátky dovnitř. Padlo i pár nadávek, které přítomní strážci zákona kvitovali lhostejnými pohledy hlídacích psů. Na samý konec přišla ta nejmenší policistka, jakou jsem kdy viděl, stoupla si před třicetihlavý dav a během dvaceti minut rozdala zbytek. Když jsem si pak v autobusu prohlížel nové devadesátidenní vízum, vypadla z něj stvrzenka na deset dolarů za vstup do země. Asi se nikdy nedozvím, jestli ty čtyři babky navíc připadly Nica Expresu nebo jestli šlo o nějaký další "administrativní poplatek".

Na Flickru je prej ochutnávka fotek z Kostariky => http://bit.ly/costaricapics
Příště se těšte na dojmy z Kostariky a soupis všech rošťáren, které jsme tam s Léou a S. vyváděli. A do tý doby, jako vždycky, buďte dobrý. 

Leave a Reply

Subscribe to Posts | Subscribe to Comments

Honza Andrš. @Deever

Čtyřiadvacetiletý minimalista a liberální zrůda. Strávil půl roku v Nikaragui. Oblibuje koloběhu.

Doma na Deever.cz.

Archiv

- Copyright © Nevzpomínám si [.cz] -Metrominimalist- Powered by Blogger - Designed by Johanes Djogan -