Posted by : Deever 9. listopadu 2013

Po více než dvou měsících strávených v Nikaragui jsem při přejezdu do Kostariky jsem si připadal jako ve snu. Pohodový přechod přes čáru byl jen začátek. Milovníky brakové literatury by možná nadchlo přirovnání ke dvě sestrám - zatímco Nikaragua je ta zlobivá sestra, která má dluhy, problém s alkoholem a desítky zářezů na pažbě, Kostarika je ta hodná sestra, která šla na práva, dobře se vdala a ve volném čase pořádá fundraisingové akce pro sirotčince v Africe.

A protože chronologická vyprávění každého jenom otravují, složme si mozaiku ze snových pohlednic, které jsem si z Liberie a blízkého okolí přivezl zpět.

Llanos de Cortés 

Po půlhodinové procházce od křižovatky, kde nás vysypal autobus, se blížíme k proláklině mezi kopci (mapička). Nikde ani noha, jenom dva prázdné přístřešky a velký plac na auta, kde ale ale žádná nestojí. Sestupuji dolů po kluzkých kamenech mezi tropickou faunou a flórou, abych se nakonec zastavil před oslnivým vodopádem. O několik minut později, po pás ve studené vodě, zírám z několika metrů na tu neskutečnou sílu, prakticky slepý vodní tříští. A slibuji si, že se vrátím.

Honza a vodopád. Nášup najdete na http://bit.ly/costaricapics


Tahle země je pro bílý

Sedíme v autobuse směr Playa Hermosa (mapa tu), do kterého jsme si museli koupit lístek v budce na nádraží a rozhlížíme se po upravených zahradách rozlehlých amerických majitelů. Chcete jet v sobotu na golf? Zkusit si s přáteli paintball? Nebo jen zajít do steakhousu na T-bone? O zábavu je tu postaráno. Rozbijte penzijní prasátko a přestěhujte se na stáří do Kostariky. Náš autobus se pomalu skutálí z posledního pobřežního kopce, vystupujeme a pomalu se mezi residencias a hotelitos valíme k pláži. Všudypřítomné cedule nás varují před odhazováním odpadu. Je tu prázdno, jen pár důchodců a Big Foot, který vyklusává po pláži. V malinkaté restauraci si dáváme místní Imperial a diskutujeme s majitelem možnost zítřejšího šnorchlování. Za padesát dolarů nabízí na tři hodiny loď, vybavení a chlápka, co nás doveze na ty nejlepší místa. S vidinou zítřejšího zisku nás pak večer hodí svým pickupem zpátky. Pouštím holky dopředu a sám jedu na korbě s dvěma šestiletými kluky.

Pochopitelně jsme se už nikdy neviděli.

Pravidelné vypnutí slunce, v těchto krajích běžné zejména večer. A taky můj facebookový cover
Vytučněná nádražka

Do hostelu jsme se jednoho večera vrátili pozdě a po deváté už je problém najít slušnou restauraci. Nakonec končíme v malé rodinné vývařovně za rohem od autobusového terminálu. Jako obvykle nejsou u jídel napsané ceny, všichni si objednáváme salchipapas, doufaje v bramborovou dobrotu s nějakou skvělou kostarickou variací. Protože v Nikaragui se tahle bašta prodává pod jiným názvem, netušíme, že nám na stole přistanou hranolky s několika kolečky salchichy, což je starej známej teplej klobás. Naši nutriční poradci se doma museli rozškytat, když jsme to tam vyhladovělí futrovali. Ani v Kostarice tedy nechybí chutná (hranolky napuštěné rostlinným olejem a omočené v husté tučné omáčce bílé či nažloutlé barvy vzniklé emulgací oleje a vaječného žloutku), zdravá (být mi o pět let víc, tak mám žlučníkový záchvat na místě a ne až na pokoji) a cenově dostupná (v přepočtu za takřka 100 korun) strava pro cestující lid.

Fronta na socku, jev v Nikaragui nevídaný.
Bibione za osmičku v akci

Playas del Coco (ty mapo!) je přímořské letovisko srovnatelné s těmi, do kterých to každý velký prázky valí paštikáři z českých výčepů a paštikářky od českých ploten. Pochopitelně je to tu trochu víc cool, koneckonců tohle je Pacifik, ale jinak tu najdete všechno od obchodů se suvenýry v pokročilé fázi kýčovitosti, přes supermarkety a fast foody, až po plážové povaleče, kteří mluví lepší angličtinou než většina turistů. Naštěstí jsme tam byli mimo sezónu, takže se žadné větší šoky nekonaly, snad s výjimkou existence veřejných sprch a faktu, že nás obtěžoval jen jediný chelero. Jen dodávám, že chelero je jedinec mužského pohlaví, který se vyznačuje úpornou snahou sbalit ženy světlé pleti. Mohu vás ujistit, že jsem jich za ty tři měsíce potkal desítky. Najdete je zejména v barech, na plážích a v plážových barech. Poznáte je snadno. Je to ten snědý chlapec, který se pokouší strčit jazyk do ucha vaší konverzační partnerce.

I přes pár drobných škobrtnutí byla krátká cesta na sever Kostariky skvělý zážitek a mohu vás ujistit, že v prosinci se tam určitě ještě podívám. Pro změnu trochu jižněji.


{ 1 komentářů... read them below or add one }

Honza Andrš. @Deever

Čtyřiadvacetiletý minimalista a liberální zrůda. Strávil půl roku v Nikaragui. Oblibuje koloběhu.

Doma na Deever.cz.

Archiv

- Copyright © Nevzpomínám si [.cz] -Metrominimalist- Powered by Blogger - Designed by Johanes Djogan -