Posted by : Deever 20. října 2013

Sirotčinec Casa Jacinta y Francisco v Leónu, v Nikaragui.

Vcházíme do budovy natřené modrou barvou, stejně jako přilehlá základní škola. Projdeme špinavou chodbou, na moji španělskou kamarádku se vrhne asi šestiletý chlapec a pověsí se na ni. V hlavní místnosti je pár židliček, televize a absurdní množství náboženského kýče. Celé to uvádí obrovská plastová socha Panny Marie na improvizovaném stolečku, podpořená svatými obrázky v latinskoamerickém stylu, které prakticky pokrývají zdi. Nechybí ani pár krucifixů a bible, otevřená na Samuelovi.

Bezdětné fotky ze sirotčince najdete na těch Flickrech

Potřásáme si rukou s nabručenou učitelkou Sofií a mladičkou psycholožkou Erikou a dovídáme se, že musíme počkat na Matku. Jedna z holčiček mě obejme kolem pasu a všem třem nám donese malé červené květy stromu, který roste na dvoře. Na zemi vedle rozedraného gauče leží malý chlapec a spí. Lezou po něm mouchy a profesora Silvia ho opatrně probouzí a přesune na pohovku. Holky si jdou s dětmi vybarvovat, já se pokouším poflakovat okolo a nevypadat podezřele. Zhruba šestiletý kluk vyndá z batůžku hrst úplně nových, ještě neořezaných tužek a jde mi je ukázat.

"Koukej, mám jednadvacet tužek." Přepočítám je. Počet sedí.
"To jsou tvoje tužky?"
"Jo, všechny jsou moje."
"A na co jich potřebuješ tolik?"
"To mám do zásoby, jsou moje."
Na chvíli se zarazí. "Ale nějaké dám i ostatním."

Všichni kluci jsou ostříháni na ježka, nejstarší z nich uklízí listí na dvoře. Starší holčičky pomáhají se skládáním prádla. Dávám se u houpaček do řeči s psycholožkou Erikou. Pracuje tady teprve pár měsíců. Vysvětluje mi, že většina jsou sirotci, ale část prcků se sem tam vrací na víkend k rodinám, kteří se o ně z různých (vesměs finančních) důvodů nemůžou starat. Když se zeptám, jak to snáší ostatní, řekne, že to nikdo moc neřeší. Všichni prostě patří sem. Zůstávají tu zhruba do dvanácti třinácti let, pak mají dvě možnosti. Přesunout se do jiného zařízení nebo se "vrátit" ke příbuzným. Už nezmiňuje, že se vrací proto, aby mohly začít přispívat do rodinného rozpočtu.

Objevuje se Matka, droboučká stará paní v jeptiškovském hávu. Vysvětluji, co jsem zač a jsem napomenut, že mluvím moc rychle. Ptám se na děti, peníze a minulost. Sirotčinec nedostává žádné peníze od státu, žije jen z darů několika bohatých Nikaragujců a zahraniční spolupráce (třeba s univerzitou v Zaragoze). Byl založen krátce po revoluci, ale zakladatel už zemřela. Matka je poslední z jeptišek, které to tu vedly. Na nic si nestěžuje, jejím životní úkolem je vést tenhle sirotčinec. Chválí mě, že dělám záslužnou práci, když o nich napíšu, a omlouvá se, že je čas na mši. Mám přijít s holkama i příště, budeme si moct popovídat víc.

Víc fotek? Kde jinde než na těch Flickrech
Sleduju jak děti odkládají pastelky a více či méně ochotně se přesouvají do kaple. Pár dětí, které nechtějí přestat hledat cestu pro pejska v tištěném bludišti, Sofie popožene. Na odchodu míjíme okna kaple a při zběžném pohledu dovnitř vidím děti stojící v pravidelných řadách. Zpívají písničku o tom, jak milují svého Pána.

V druhé části si budete moci přečíst pár dalších dojmů z prcků s pohnutými osudy a interview s Matkou. Do tý doby běžte obejmout svoje rodiče.

Leave a Reply

Subscribe to Posts | Subscribe to Comments

Honza Andrš. @Deever

Čtyřiadvacetiletý minimalista a liberální zrůda. Strávil půl roku v Nikaragui. Oblibuje koloběhu.

Doma na Deever.cz.

Archiv

- Copyright © Nevzpomínám si [.cz] -Metrominimalist- Powered by Blogger - Designed by Johanes Djogan -