Posted by : Deever 26. října 2013

Vzpomínáte, jak jsem vám psal, že jsem měl kliku? Tak tentokrát jsem ji měl o trošku menší. Příběh o jednom malém přepadení a zábavné návštěvě policejní stanice.

Hurto simple, takže klid.
Bezměsíčná noc, chabě osvětlené ulice centra, León, Nikaragua

Vyrazil jsem několik bloků doprovodit bývalou spolubydlící a pak se vrátil jeden blok na hlavní ulici s tím, že si stopnu taxík. Nebylo tak pozdě, kolem jedné, ulice nebyly úplně opuštěné a každou chvíli něco projelo. První taxík byl plný, počkám si tedy na další. Moji staří známí na červené motorce se posílili o dalšího spolubojovníka a v trojici se vynořili zpoza rohu, aby mě připravili o můj skromný majetek. Zastavili u chodníku, seskočili, zamávali motýlky a první mi vysvětlil, že bych mu měl dát svoje pesos, zatímco druhý mě ujistil, že mu jde o moje money. Neměl jsem čas kochat se jejich jazykovými schopnostmi a vytáhl ze zadní kapsy asi tři sta córdob, které jsem jim věnoval.

Následovala žádost o můj telefon (dokonce tipli i kapsu správně), což jsem bez díků odmítnul, doufaje v projíždějící vozidlo a jejich rychlý odchod. Mladík zamával motýlkem trošku blíž mému obličeji, což mě přimělo změnit názor a podarovat ho otřískanou Omnií. Pánové naskočili na svůj stroj a odjeli. Vzhledem k tomu, že mi zbyly už jenom cigarety, zapalovač a parádní polobotky s jenom jedním žralokem, vyrazil jsem domů. Zatímco mě míjely taxíky, pěšky jsem byl za pět minut byl u brány.

Lehce otřeseného mě rezidenční strážný Javier ujistil, že volat policii by nemělo smysl, protože by stejně nikdo nepřijel a ať si zajdu na stanici zítra ráno. Sedl jsem si před dveře, nalil si dva palce Flor de Caña na led a zahájil zdlouhavý proces blokování telefonu a obměny hesel. Zhruba o půl krabičky později se z party vrátila S. s Markem, takže jsme si vyměnili zážitky a šli jsme spát. Spal jsem krátce, ale dobře. Děkuju za optání.


Tři hodiny po úsvitu, Policía Nacional Central, León, Nikaragua 

Brána hlavní policejní stanice nebyla nijak střežena, protože službukonající policistka šla na záchod, takže jsem směle pokračoval dovnitř. Trochu zbloudilého mě oslovil procházející Comisionado, vyposlechl si můj příběh a dovedl mě do malého dvora s budovami zadržovacích cel a kanceláří. Každá kancelář měla vedle dveří modrými písmeny napsáno, co tamní příslušnici řeší (Informaciones - Denuncias - Robos - Homicidios - Secuestros - Criminología). Tam se mě znuděně ujal Capitán a řekl mi, že musím počkat.

Posadil jsem se před Robos, okukoval policajtské motorky a podivnou partičku obzvláště chudých civilistů, kteří posedávali před zadržovacími celami. Asi za půl hodiny bylo jasné, na co čekají. Před devátou totiž propouštěli trojici jejich blízkých, kteří strávili noc v cele. Zmuchlaní výrostci bez tkaniček vylezli na denní světlo a každý objal svou tlustou matronu. S. mi zpětně navrhla, že jsem je měl požádat, aby mi jejich kamarádi tam venku vrátili můj telefon.

Politická propagace je ve státních institucích zakázaná. Wink wink. 
Po rodinné estrádě si mě Teniente Carnado posadil do kanceláře oblepené sandinistickými plakáty a na psacím stroji poctivě opsal půlku mého pasu. Šlo to docela rychle, bojovali jsme jenom se "š" v mém příjmení a improvizovanou mapičkou, na které jsem vysvětloval, kde mě přepadli. Skutečně veselo ale bylo, když se mě zeptal na kontaktní telefonní číslo. 

Moje vyprávění poctivě zaznamenal, ve dvou kopiích vyhotovil a orazítkoval. Zasmáli jsme se nad možností nalezení telefonu a byl jsem ujištěn, že až se mi to stane příště, nemusím jezdit na periferii a můžu zajít do kanceláře v centru za rohem od Iglesia La Merced.

Na závěr mi dovolte několik postřehů, zejména k diskuzi na FB. Předně, Nikaragua je vcelku bezpečná, ale holt je to země třetího světa, takže se takováhle řachanda může přihodit. Argument, že jsem s sebou neměl nosit dražší telefon, považuju za vyloženě hloupý. Doporučuju nenosit pas, hlavně proto, že to není potřeba a nemáte si ho kde vyměnit. S telefony, foťáky a počítači je to ale, zejména v noci, loterie. Během pěti měsíců se prostě občas ocitnete bez ochrany taxíků, klimatizovaných kanclů a barů s ochrankou. A. v Argetině dopadla mnohem hůř a jak psala T. v diskuzi, skoro každého tady někdy okradou. Mí známí tady přišli o kola, peněženky, foťáky, telefony a peníze při různých nespočtu různých příležitostí. Tomu se prostě nevyhnete.

U textů jako jako je tenhle je potřeba dbát obzvláštní opatrnosti, abyste to nepřehnali s ironickým nadhledem nebo naopak patetickým fňukáním. Někdo by mohl říct, že jsem to přepálil už v nadpisu, ale když přijde na slovní hříčky, nikdy neodolám. Budu dobrej, buďte taky. 

Leave a Reply

Subscribe to Posts | Subscribe to Comments

Honza Andrš. @Deever

Čtyřiadvacetiletý minimalista a liberální zrůda. Strávil půl roku v Nikaragui. Oblibuje koloběhu.

Doma na Deever.cz.

Archiv

- Copyright © Nevzpomínám si [.cz] -Metrominimalist- Powered by Blogger - Designed by Johanes Djogan -