Tajné sny Lucie Sulovské


Starokatolická mše nebo grupáč na Petříně? O tajných představách českých ultrakonzervativních katolíků toho víme jen málo. Naštěstí se mi podařilo rozšifrovat skryté tužby jedné self-made emokatoličky, Lucie Sulovské. Maturantka přispívající na Protiproud a konservativní blogerka nám na svém Facebooku popsala zážitek z návštěvy starokatolické mše (a vzápětí ho smazala, ale my máme zálohu).

Já jsem, po vzoru Hájkových konspiračních paranoiků, text zanalyzoval. Vyškrtal některá slova, nic nedoplňoval, místy změnil velká písmena a přidal čárky, aby se to dalo číst.

Místo mše svaté, sex skupinový! 

Byť netrpím předsudky, jak se někteří jedinci mylně domnívají, přece jen jsem na svého kamaráda hleděla poněkud skepticky, když mi oznámil, že musíme na Petřín. Můj vnitřní neklid ještě vzrostl, když se mě dotyčný pokusil uklidnit větou: „Neboj, je to hodně podobný.“ 

Příjemná procházka se chýlila ke konci, čas kvapil. Pomalu se začaly přibližovat také postavy dvou mužů. Jeden z nich, holohlavý pán s nevídaně měkkým pohledem, druhý muž vypadal poněkud ležérně, a stejně byl i oblečen. K mému nezměrnému nadšení se pánové dohodli, že to zvládnou i ve třech a můj přítel bude „předsedat.“ Neuměla jsem si to představit v praxi. Trochu mne snad uklidnilo, že onen solidně vypadají pán slíbil, že se ujme cizoložství, předmětem měl být Antonín.

S hlasitým křikem vletěly dovnitř a mně okamžitě došlo, že to s to nebude tak zlé. Visel, jen vzdáleně připomínající obrysy člověka. Znalá poměrů, pochopila jsem. Pravda, asi jen proto, že ona postava měla dva údy, které trčely do prostoru. Vzpomněla jsem si na svého dobrého přítele, který mi kdysi vyprávěl, jak byl se svými malými žáky. K oněm třem pánům se přidal ještě čtvrtý - mladý muž vizáže hipíka, který, jak jsem se dozvěděla, vládl. Tentokrát jsme již nakráčeli v pěti lidech. Všichni pánové do zákristie. Posadila jsem se automaticky a rozvažovala, jak tentokrát správně najít hranici mezi respektem a participací. Dosud se mi to vždy dařilo. Mám milé vzpomínky, se ke mně všichni chovali naprosto úžasně. K jejich velkému štěstí jsem si užila rovněž jako pasivní návštěvník. 
Žertovná koláž Ondřej Hoppner
Z rozvažování mne vytrhl mladík v žabkách. Vykulila jsem oči a pokrčila nos. Nechápala jsem, co po mně chce. „Schází se nás tu tak do deseti lidí, je to tak lepší,“ řekl na vysvětlenou a já pochopila, že mi nic jiného nezbývá. Neochotně jsem se přesunula a zaujala místo na tvrdé lavici. Zatím přišli další lidé, asi pět mužů středního věku. Všichni se usadili.

Ozvalo se známé cinknutí a dovnitř vstoupili nejprve dva muži - jemný pán a muž v žabkách. Za nimi se konečně objevil můj kamarád. Viděla jsem jej tak poprvé. Měl velmi hezký styl, plynule, jen mi občas připadalo, že má nějaký psychický problém. Největší utrpení však mělo přijít. Můj kamarád vzápětí požádal. Vzhledem k tomu, že vím, co vše on za hřích nepovažuje, tak jsem jen sklonila hlavu k zemi a snažila se být myšlenkami někde jinde. Pak všichni vstali a postavili se vedle sebe do jedné lajny - kromě mě. 

„Půjdeš?“ zeptal se mne muž v žabkách.
„Ne,“ špitla jsem vyděšeně.

Od té chvíle už jsem se snažila vše jenom přežít. Bolel mě zadek, takže jsem opět začala spolu s ostatními, od čehož jsem na začátku upustila. Všimla jsem si, že tohle je vlastně mokrým snem všech. Můj přítel měl pravdu. Je to hodně podobné. Muži se velmi vřele objímali, což se mi líbilo. Byli celkově moc milí a srdeční. Když bylo po všem, můj kamarád dorazil jako poslední a bez dlouhého loučení jsme vyrazili pryč. Mlčela jsem.
„Je ti něco?“
„Ne.“
„No, vlastně mě takhle neznáš.“
Přikývla jsem a zakousla se rtu.
„Nechceš aspoň zmrzlinu?“
„Ne.“

Zdroje: text i fotografie Facebook autorky
16. června 2014
Posted by Deever

Pravda je někde tam venku

Je čas na krátkou dovolenou. Po čtyřech měsících studia v nikaragujském Leónu proloženými občasnými výlety, je na čase vyrazit na cesty. 

Tak já bych s dovolením šel.
A kam vlastně jedu? Projeďte se prstem po mapě. S Lorenou vyrážíme z Leónu do San Carlos na opačném břehu Lago Nicaragua, kde nám hrozí nám akutní předávkování zážitky z řeky vinoucí se tropickým pralesem a stovek jezerních ostrůvků v její deltě. Na lodi taktéž překročím o více než několik dní později kostarickou hranici a budu pokračovat do San José, kde kromě setkání s mým bývalým spolubydlícím taky omrknu nějaké to zlato a budu si užívat drsných protikuřáckých zákonů. Pak je čas na karibské pobřeží - národní park Tortugero by měl poskytnout dostatek vyžití i obyčejnému klukovi z malého města, který rozlišuje přírodu jen na jedlou a zbytečnou. A pak zpátky na západ, do Liberie a k vodopádům Llanos de Cortés, kam se musím vrátit a něco tam zanechat.

A dál? Zpátky do Nikaragui. V San Juan del Sur jsem byl, v Granadě bych už mohl dělat průvodce. Takže vyrazím do Masay a Los Peublos Blancos, kde jsem byl zatím jen jednou, pár dní si tam budu a jako maloměšťák aspoň uvidím, jak vypadá venkov. Cílem je i chatrč, kde se narodil Augusto Sandino (to je ten pán, co ve dvacátých a třicátých letech střílel gringos) a mimořádně živá sopka, údajně jedna z nejlepších tady v Nikaragui.

Ta chatrč je tak slavná, že to dotáhla až na pětistovku.
Od té doby je to otevřené. Nemám pevný itinerář, jen pár míst, která opravdu chci vidět. Až uvidím, co chci, tak se rozhodnu kam dál. Hlavně i v souvislosti s časem, koneckonců, zbývá mi jenom měsíc. Netuším, kdy přesně se vrátím do Nikaragui a jak dlouho se mi bude chtít kde zůstat. Spousta věcí se teď v létě zlepšila. Epidemie horečky dengue opadá, už týdny nikdo neumřel a i přes více než osm tisíc případů za posledních šest měsíců už se zdá, že to přátelé z rodu Aedes Aegypti konečně zabalili. A i když západní pobřeží to schytalo ve velkým, měl jsem zatím kliku (a peníze na repelent a moskytiéru, já vím). Moje španělština se taky zlepšila, už umím říct i komplikovanější věty jako "nechci tvoje falešný rolexky", "já vím, že ta jízda má stát třicet a proto vám šedesát nedám" a "pošli mi jsem jednu Victorii, zlato", takže myslím, že jazykově připraven jsem. A se šušní je to taky v pohodě, vo tom žádná.

Protože smartphonem už nedisponuji, nezbývá mi nic jiného, než se stran fotek spolehnout na spolucestující a stran internetu na kavárny (v každé větší vesnici všudypřítomné jak tady, tak na jihu). Sledujte Twitter, follower-friendly Facebook a sem tam i Flickr.
11. prosince 2013
Posted by Deever

Čekání na církevní taneček

V Nikaragui udeřila vedra (rozuměj: ještě větší než obvykle) a v pětistupňovém Česku se řeší církevní restituce. Víte, co je to check dance? Představte si, že pozvete nějaké fešné děvče na večeři. Když přijde účet, chcete zaplatit, protože vy jste ji pozvali. Ona se zeptá, jestli si nechcete účet rozdělit. A vy samozřejmě odmítnete, protože jste ji pozvali. Ona chvilku naoko trvá, že se o účet rozdělíte, pak vy všechno zaplatíte a oba jdete spokojeně domů. Asi tušíte, že církve by měly být to fešné děvče a vy byste měli být stát.

Poslední církevní večeře za vaše peníze. Duku nepozvali, všechno by jim snědl. 

24. listopadu 2013
Posted by Deever

Granada při chuti

Zatímco jsem zavalen prací ve všech třech jazycích, kterým vládnu jen sporadicky, nemám mnoho času na tolik oblíbené vypouštění nekvalifikovaných mouder o nikaragujské společnosti a pábení historek o mém nezřízeném potulování Nikaraguou a Kostarikou. Posledních čtrnáct dní bylo skrz naskrz monotónních (vesměs vyplněných psaním různých textů o zlých lidech) a jediným osvěžením byl krátký výlet do Granady (mapa), kde jsem si kromě pracovních povinností udělal čas i na návštěvu místní manufaktury na doutníky.

Nevtipný pokus o imitaci fotografie zakladatele, další neveselé fotografie jsou na Flickru.
Moji holandští spolubydlící, doktoři, taky potřebovali dáchnout a tak se náš výlet nesl v ochutnávání všech možných dobrot, které vám koloniální Granada může nabídnout. Vyzkoušeli jsme "nejlepší fish n' chips ve střední Americe" v O'Shea's Irish Pubu a doplnili je krátkou vycházkou a několika mojity jen o tři bary dál, na hlavní turistické tepně Calzada.
19. listopadu 2013
Posted by Deever

Mozaika snových pohlednic z Kostariky

Po více než dvou měsících strávených v Nikaragui jsem při přejezdu do Kostariky jsem si připadal jako ve snu. Pohodový přechod přes čáru byl jen začátek. Milovníky brakové literatury by možná nadchlo přirovnání ke dvě sestrám - zatímco Nikaragua je ta zlobivá sestra, která má dluhy, problém s alkoholem a desítky zářezů na pažbě, Kostarika je ta hodná sestra, která šla na práva, dobře se vdala a ve volném čase pořádá fundraisingové akce pro sirotčince v Africe.

A protože chronologická vyprávění každého jenom otravují, složme si mozaiku ze snových pohlednic, které jsem si z Liberie a blízkého okolí přivezl zpět.

Llanos de Cortés 

Po půlhodinové procházce od křižovatky, kde nás vysypal autobus, se blížíme k proláklině mezi kopci (mapička). Nikde ani noha, jenom dva prázdné přístřešky a velký plac na auta, kde ale ale žádná nestojí. Sestupuji dolů po kluzkých kamenech mezi tropickou faunou a flórou, abych se nakonec zastavil před oslnivým vodopádem. O několik minut později, po pás ve studené vodě, zírám z několika metrů na tu neskutečnou sílu, prakticky slepý vodní tříští. A slibuji si, že se vrátím.

Honza a vodopád. Nášup najdete na http://bit.ly/costaricapics

9. listopadu 2013
Posted by Deever

Přes čáru

Veselá historie obousměrného překračování hranice mezi Nikaraguou a Kostarikou, nesmyslnými "administrativními poplatky" počínaje a laškováním s celníky konče.

Tohle jsem já a řidič autobusu Cómo-se-llame.
Zeleno-bílý autobus dopravní společnosti Goméz nás vyhodil na nikaragujské straně hranice, kde se na nás vrhli prodavači zpátečních lístků. Uniformovaní překupníci Nica Expreso nám vnucovali návratovou jízdenku a pokoušeli se nám vysvětlit, že nás kostaričtí strážci hranic nepustí dovnitř, pokud nebudeme hodní a nekoupíme si jejich modrý lísteček za pětadvacet babkofuntů. Protože se nám 25 dolarů zdálo moc (za cestu lokálními autobusy jsme zaplatili šest!) a protože jsme byli zvyklí na to, že se nás pořád pokouší někdo natáhnout, směle jsme pokračovali dál, i přes ujišťování, že "tam dál to bude mnohem dražší, amigo".
4. listopadu 2013
Posted by Deever

Povolební salsa

Sem do Nikaragui volební tamtamy předčasných českých voleb nedozněly, ale pokoušel jsem se sledovat aspoň online zprávy a viděl pár předvolebních debat. Díky absenci zájmů ČR ve střední Americe jsem nemohl volit a byl jsem ušetřen toho martyria posledních dní před otevřením volebních místností.

Neúspěch ODS je jen a jen zasloužený a jakýsi naivní skřítek v mojí hlavě doufá, že to pomůže straně ke znovuzrození a odlepení od šlemu divokých devadesátých. Němcová je dobrý lídr a pokud dostane ve straně prostor, bude to jen dobře. Je nejenom sympatická, ale i zkušená a charismatická - při jejím proslovu na konci prvního bloku Superdebaty (od 43:50) mi běhal mráz po zádech.

"Já myslím, že poděkujeme. (potlesk) Já jsem vám říkal, že to nemá cenu."
Socialisté také odchází poraženi, vnitřní nejednotnost a konstantní snahy nejlepšího prezidenta všech dob Miloše Zemana nesou ovoce. V Česku je funkční levicová strana potřeba a je pravda, že ČSSD ještě zdaleka nedospěla. Na druhou stranu Zemanovi nevyšla idea, že se voliči přikloní k partě srandistů jménem SPOZ. Asi byl příliš opilý (mocí, samozřejmě), když si myslel, že mohou uspět po všech těch masakrech kontroverzních krocích, co prováděli ve vládě. Letopočet už nezačíná jedničkou, pane prezidente.
27. října 2013
Posted by Deever

Motýlci v břiše

Vzpomínáte, jak jsem vám psal, že jsem měl kliku? Tak tentokrát jsem ji měl o trošku menší. Příběh o jednom malém přepadení a zábavné návštěvě policejní stanice.

Hurto simple, takže klid.
Bezměsíčná noc, chabě osvětlené ulice centra, León, Nikaragua

Vyrazil jsem několik bloků doprovodit bývalou spolubydlící a pak se vrátil jeden blok na hlavní ulici s tím, že si stopnu taxík. Nebylo tak pozdě, kolem jedné, ulice nebyly úplně opuštěné a každou chvíli něco projelo. První taxík byl plný, počkám si tedy na další. Moji staří známí na červené motorce se posílili o dalšího spolubojovníka a v trojici se vynořili zpoza rohu, aby mě připravili o můj skromný majetek. Zastavili u chodníku, seskočili, zamávali motýlky a první mi vysvětlil, že bych mu měl dát svoje pesos, zatímco druhý mě ujistil, že mu jde o moje money. Neměl jsem čas kochat se jejich jazykovými schopnostmi a vytáhl ze zadní kapsy asi tři sta córdob, které jsem jim věnoval.
26. října 2013
Posted by Deever
Tag :

Proč zavést povinnou volební účast

Předem se omlouvám všem dělníkům vědy, kteří mě čtou, že můj text je poněkud triviálního charakteru a nenaplňuje akademické standardy. 

Patřím mezi jednoznačné zastánce povinné volební účasti. Chápu, že v Česku máme mimořádně negativní zkušenost s tímhle fenoménem díky čtyřiceti letům pod rudým praporem, ale dovolte mi nadhodit alespoň několik důvodů, proč tohle opatření dává smysl.


21. října 2013
Posted by Deever

Siroty po ní zůstaly: Část první

Sirotčinec Casa Jacinta y Francisco v Leónu, v Nikaragui.

Vcházíme do budovy natřené modrou barvou, stejně jako přilehlá základní škola. Projdeme špinavou chodbou, na moji španělskou kamarádku se vrhne asi šestiletý chlapec a pověsí se na ni. V hlavní místnosti je pár židliček, televize a absurdní množství náboženského kýče. Celé to uvádí obrovská plastová socha Panny Marie na improvizovaném stolečku, podpořená svatými obrázky v latinskoamerickém stylu, které prakticky pokrývají zdi. Nechybí ani pár krucifixů a bible, otevřená na Samuelovi.

Bezdětné fotky ze sirotčince najdete na těch Flickrech

20. října 2013
Posted by Deever
Tag :
Honza Andrš. @Deever

Čtyřiadvacetiletý minimalista a liberální zrůda. Strávil půl roku v Nikaragui. Oblibuje koloběhu.

Doma na Deever.cz.

Archiv

- Copyright © Nevzpomínám si [.cz] -Metrominimalist- Powered by Blogger - Designed by Johanes Djogan -